Sen

18. září 2010 v 21:30 |  Myší maš
Slunce zapadlo, obloha tmavne a na sametovém nebi se objevují první diamanty. Svět na severní polokouli utichá. Okna se rozsvěcují, intimita lidí se obnažuje. Nastal večer.
Morpheus už sesílá svůj dar. I mé okno navštívil. Oči  se mi zavírají, dech se prohlubuje a já usínám. A náhle něco vidím. Jsou to třpytivé obrazce, volně se prolínají, vznikají a zanikají. Mají barvy duhy. Rozestupují se přede mnou, padám stále hloub a hloub třpytivým vesmírem, vesmírem snů.

Konečně můj pád skončil. Ležím v hebké trávě, v nose mě šimrá vůně květin. Na nebi září tisíce hvězd. Některá souhvězdí znám, jiná představují tajemství. Slyší třepotání křídel a na květinu v mé blízkosti doráží kolibřík. Nádherný ptáček schopný letět pozpátku. Jenže k čemu mu je ale tahle schopnost? Vždyť ho to tak vyčerpává.
Vstávám a pomalu přehlížím krajinu snů. Tohle místo znám, jenže snová realita ho pozměnila. Rozmazané obrysy, třpytno a jaksi zářivo.  Procházím se známou cestou. Vzpomínám na chvíle provoněné zakázanou láskou, touhou, štěstím... Dokonce vidím i jeho tvář...
V hrudníku se náhle objevuje díra, okraje hnisají. A ta bolest. Myslela jsem, že už to mám za sebou. Ale ne. Vyhrknou mi slzy, kolena se podlomí. Na tváři mě pohladí stébla trávy. Světla pohasla, příjemné teplo se vytratilo.
Otvírám oči. Už nejsem na louce,ale... na hřbitově. Na rukou krev...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.