Mariechen

13. prosince 2011 v 11:07 | Metztli |  Hochschule
Tak jsme zase jednou dostali ve škole tvůrčí úkol, dopsat pohádku :) a tu máte moji vaiaci :)

Nabídl jí všechno, co kdy chtěla. A tak nebyl pražádný důvod nezůstat. Protože ona milovala knihy. S jistou zvrhlou radostí sedávala na půdě a četla zaprášené svazky. Jejich zvláštní, malovaná písmena, ukrývající před světem řadu tajemství. Tajemství, která možná měla zůstat skrytá. Rozhodně je neměla číst mladá dívka.
Tak se tedy Maruška stala učednicí Ďáblovou. Sedm let za sedm svobodných umění. Sedm let a bude rozumět všemu. Sedm let a přestane se cítit poníženě. Poníženě, že nezná to, o čem strýc a učení pánové diskutovali. Nesnášela ty okamžiky. Konečně, konečně mělo být učiněno této bezmoci přítrž. Za znalosti by upsala duši Ďáblu. Ano, tak si to kdysi řekla. Kéž bych uměla vše, co se naučit lze. Cokoliv za vědomosti. Cokoliv.

Učit ji mu nečinilo sebemenší potíže. Bystrá dívka s touhou. Touhou, která ji hnala dál. Touhou, která není pro dívky jejího věku běžná. Vůbec se mu zdála jiná. Taková… příliš zvědavá, což by jí ještě odpustil. Příliš chytrá? Ne, to nebylo ke škodě věci. Příliš vnímavá. Ano, to byl ten problém. Vnímala drobné rozdíly v jeho chování až příliš intenzivně. Z toho měl strach. Navíc to byla žena.
Ve společné shodě a harmonii jim uplynulo sedm let jako mávnutím kouzelného proutku. Maruška obsáhla sedm svobodných umění a Ďábel byl spokojen, že měl další duši. Dívka to sice netušila, ale její duše v onu osudovou noc propadla Peklu. Nikdy o tom nemluvili. Nevěděl, kolik ví. Kolik tuší. Kolik se domnívá. Ani na kolik ji to zajímá.
Když se přiblížil okamžik rozloučení, byl na pochybách. Říct jí o Osudu? Mlčet? Děvče to vyřešilo za něj. Postesklo si, že sice ovládá sedm svobodných umění, ale je tu něco, čemu nerozumí. Ďábel viděl na dno její duše a okamžitě pochopil. A tady byla cena pevně stanovena. Duše. Nic víc, nic míň. Díval se na ní svým plamenným pohledem a vyčkával. Samozřejmě, mohla se to naučit. Mohla proniknout do tajů vědy prastaré jako země sama. Mohla, bystrá byla dostatečně. Ale taky nemusela. Nemusela mít talent. Mlčel a zas nevěděl, co říct. A ona zas jednala. Upsala svou duši. Podruhé, leč tentokrát s plným vědomím. Když dopsala poslední písmenko, udělala poslední háček, chvíli se zmateně dívala. Na pergamenu byl důkaz. Důkaz, že její budoucnost po odchodu nebude růžová. Důkaz, že touží. Důkaz.
Znovu ji učil. Znovu byli na počátku všeho. Nevěděl, jak dlouho potrvá tento proces. Nevěděla, jak dlouho bude svědomí křičet. Nevěděl, možná nechtěl. Nevěděla, ale chtěla. Ticho.
A pak, jednoho dne, lusknutím prstu vzplál oheň. Dokázala to. Poznala svou sílu. Svůj živel. Svou podstatu. Ovládla ji. Dokázala to. Jen se usmíval. Dokonce jí zatleskal. Pak stáli tiše. Koukali do plamenů, které vytryskly z jejích prstů. Tak přirozeně. Tak samozřejmě. Jakoby to dělala od narození. Měla talent. Velký potenciál ukrývalo její mladé tělo. Nechtělo se mu ji pouštět do světa lidí. Světa, kde už nikdy nebude pochopena. Nechtěla odejít. Aniž by se jí to lehce říkalo, měla ho ráda. Svým způsobem, samozřejmě. Nebyla to láska na první pohled. Ani žádná Láska. Přesto. Nebo právě proto…?
Překonal vzdálenost mezi nimi. Vzhlédla. V pomněnkově modrých očích se cosi mokře lesklo. Cosi slaného. Vlhká stopa na tváři. Kapka na rtu. Opatrně se sklonil. Setřel stopu. Slíbal kapku. Pevně ji sevřel. Jeho osud se naplnil. Dýchala jeho vůni. Trochu se chvěla. Ale byla šťastná. Její osud se naplnil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.