Ale no tak...

2. ledna 2012 v 20:21 | Metztli |  Myší maš
Začátkem každého roku si docela dost lidí dává předsevzetí. S cílem být lepší. A povětšinou to dopadá tak, že vydrží pár dní. Přestat kouřit není až tak jednoduché, jak se zdá s cigaretou v koutku… Jenže udělají nás předsevzetí opravdu lepšími? Bude náš život pak lepší?


Spousta mladých lidí- mnou nevyjímaje- sní o životě v zahraničí. Proč? Já osobně proto, že se čas od času stydím za svou národnost a v zahraničí zásadně předstírám německé občanství… taky proto, že se mi nelíbí povaha česká a to, jak to jde s námi do kopru. Proč ostatní? Tuším, že zhruba ze stejného důvodu. Lhala bych, když bych tvrdila, že mi nejde i o peníze. Jasně že jde. Vím moc dobře, že moje vzdělání bude mnohem více doceněno v zahraničí než v rodné kotlině. Což mi připomnělo aféru "Děkujeme, odcházíme" a reakce některých obyvatel typu- jestli si myslej, že v zahraničí o ně stojej, tak jsou pěkně na omylu; víc peněz v Německu nedostanou; atp. Ne, jistě že ne, jak by mohli být čeští lékaři docenění mimo závistivé Česko, samozřejmě že ne. Ó, jak můžeme být tak naivní… asi bude lepší, když se k tomu přestanu vyjadřovat, nebo se pekelně rozčílím.

Lepší život. Kdo by si ho nepřál. Jenže, co to vlastně má být? Velký dům? Drahé auto? Jistě, je příjemné to mít. Ale budeme pak šťastní? Lepší? Ani omylem. Cesta k lepšímu životu, pokud tedy vůbec něco takového existuje, vede přes změnu sama sebe. Dokud totiž nebudeme spokojení sami se sebou, nebudeme spokojení nikdy a nikde. A náš život bude stát za nic. Může se pak i stát, že získáme všechno, co chceme- vysokoškolský titul, vysněnou práci, splníme si nějaký ten sen, budeme mít dům a najednou ve 33 zjistíme, že něco je špatně. Že jsme část drahocenného času vyměřeného k žití strávili studiem, prací a najednou… jsme osamocení. Když jsme v té minutě upřímnosti, sama se tohohle děsím. Jenže jsem příliš ctižádostivá na to, abych se vzdala studia, abych přestala sedět nad učením, abych se přestala snažit narvat do hlavy další a další jazyk, abych přestala zkoušet… ale co vlastně? Kdo mi pak bude dělat společnost? Knihy? Kočky? Co když to se mnou žádný muž ani žena nevydrží? Co když…

A co tedy? Studovat nebo užívat? Nebo oboje? Anebo ani jedno? Myslím, že je tu řešení. Vykašleme se na předsevzetí, na dočasné změny našich životů a zvyků. Nehrajme si na nic. Dělejme jediné- žijme. Prosté? Ani omylem. Kdo z vás žije každý den tak, jako by to byl ten poslední? Kdo si užívá každý nádech jako lahodný nápoj? Kdo z vás se dívá dětskýma očima na svět? Kdo…

Žijme. Naplno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Matylda Matylda | Web | 2. ledna 2012 v 20:32 | Reagovat

Zajímavý článek, opravdu povedený :)

2 J. J. | Web | 2. ledna 2012 v 20:37 | Reagovat

... žít naplno. Je to stejné jako s během na dlouhou trať - kdo to vydrží celou dobu naplno? Ani ten nejtrénovanější jedinec. Není divu, že nám občas dojde dech. Pak přicházejí ony chvíle, kdy si bereme předsevzetí.

3 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 3. ledna 2012 v 16:02 | Reagovat

Osobně si nedovedu představit, jak "žít každý den naplno a jako by byl ten poslední". Nevím, asi na to je nějaký způsob, ale já prostě žiju každý den jinak a rozhodně ne naplno. Ale jinak velmi pěkný článek :)

4 Bax Bax | 7. ledna 2012 v 11:24 | Reagovat

Moc pěkné. :) Já to vidím velmi jednoduše. Pokud se člověk zbaví strachu (ze samoty, ze smrti, z neúspěchu) pak se stává šťastným a spokojeným v jakékoli situaci. Materiální ani citové záležitosti přestanou být problémem - člověk začně dělat to, co chce a současně dělá nutnosti pro zajištění svého snu. A pokud objeví poklad ve formě lásky pak žije 2x (ne-li vícekrát) lépe. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.