Březen 2012

Já, "typická" žena

31. března 2012 v 18:07 | Metztli |  Myší maš
Občas si díky článkům na různých serverech pro ženy připadám jako chlap. Totiž, abych to vysvětlila. Typická žena drží nesmyslné diety, nakupování je smyslem jejího života, před zrcadlem tráví mládí a nenávidí fotbalové zápasy v televizi, kvůli kterým prošvihne svoji oblíbenou telenovelu. Čestně prohlašuju: dámy a pánové, nejsem typická žena.

Uvědomělý sobec

27. března 2012 v 13:09 | Metztli |  Chvilka básnění
Být stále s Tebou
Po ničem neprahnu víc
Však slzy zebou
Nemám už nic

Strach hrdlo svírá
Až přijde den
Vždyť nejsem jiná
Vztek musí ven


Bylo nebylo... Země česká

23. března 2012 v 8:25 | Metztli |  Myší maš
Bylo nebylo, kdysi dávno, kdy ještě se bohové na nebesích dohadovali, tak tehdy jeden dobrý a prý i moudrý muž usadil se v úrodné rovině, aby položil základy Země české. Praotec Čech se jmenoval. Z něj vzešel národ chrabrý, co kdejaké pusté lži se nebojí, ani pokrást bližnímu svému, natož mezinárodní konflikt, to levou zadní ba i pravou přední zvládne. Ničehož v té zemi nemožné není.

Perlová země

21. března 2012 v 6:22 | Metztli |  Erzählungen
V mé zemi žijí lidé v těsném propojení s perlami. Každý člověk si musí najít tu svou. Samozřejmě, občas se stane, že někteří ji nenajdou. Ti pak umírají.
Můj čas se začínal krátit. Plnoletost se mi kvapem blížila, ale já pořád neměla svou perlu. Problém byl v tom, že si mě žádná nevybrala. Často jsem sedávala u lehce otevřených perlorodek , ale nikdy nic. Jakmile si k ní ale stoupl někdo jiný, do měsíce byla otevřená. Pomalu jsem ztrácela naději. Až jednoho dne...

Pohádka o veverce a vlku II.

19. března 2012 v 5:44 | Metztli |  Vícekapitolové
Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami a desatero poli a dvacatero loukami a… a tak dál, žila byla veverka Vev. A tahle veverka se kdysi zamilovala do vlka Baxe. Nejdřív to vypadalo, že se už nikdy víc neuvidí a že jí nezbude nic jiného, než si začít s nějakým veverčákem, ale naštěstí se Bax vrátil. A v tom byl tak trochu problém. Ani ne tak pro Vev, jako pro její okolí. Tak například její maminka považovala za vrchol nevkusu a blechatosti, aby si její jediná dcera začla s vlkem. Vlkem!!! No co řeknou sousedi?! A co kdyby náhodou chtěli mít děti?

Osudové přiznání

16. března 2012 v 18:17 | Metztli |  Erzählungen
Věděla jsem, že nás budou hledat. Ale jeho víc. Ženské odpustítě řadu hovadin, povětšinou pro její krásnou tvářičku a jistý otvor. Ale chlap... to má prostě v některých věcech horší. Takže zpět k rpoblému. Není marný okrást zazobanýho rychtáře, ale průser je, když na vás pak pošlou dráby. Kolega už měl pár potyček, takže mu hrozila oprátka, ale já byla relativně v pohodě. Stáli jsme u hřbitova a rozhodli se rozdělit. Markus se schová u své matky. Což je místo, které vás napadne jako první, ale současně- přece by nebyl takový debil, aby se tam schovával, žeanojaksi. A já půjdu domů. Jasně, najdou mě. Ale něco si vymyslím.

Hra na nemožné

13. března 2012 v 6:12 | Metztli |  Erzählungen
Pojď, zahrajeme si na pravdu. Budeme se tvářit, že je vše v pořádku a že nás nic netrápí. A že hra, kterou hrajeme, nás nemůže zabít.
Zeptej se první. Jsem Tvá první. První Láska. První chtíč. První lež. Zeptej se na cokoliv, povím Ti pravdu. Zeptej se. Vidím Ti to na očích, že chceš. Jen se ptej. Pak přijde řada na mě. Slova jsou zbytečná. Jsi víc, než jsem od života chtěla. Má poslední šance. Na Lásku. Na život. Na lež. Není důvod se na cokoliv ptát. Vím všechno.

Mnoho Hovad Dohromady

9. března 2012 v 9:43 | Metztli |  Myší maš
Tož já vám něco povím, jo? Číst to nemusíte, to vás nenutím (no ještě aby). Ale říct to musím. Víte jak, ono to ve vás pak hlodá... dokud to nenapíšete. Šalinu využiju vážně výjimečně, raději se do školy projdu, když pak celý den sedím na akademické pr... půdě. A inhaluju cigarety mých drahých Mitschüler (sakra, zase jsem je zhodila).

Bonzák fb

8. března 2012 v 8:52 | Metztli |  Deníček...
Téééda, moje virtuální závislost utrpěla děsivý šok. Že mám v "přátelích" zbytečné lidi, to už jsem pořešila. Sice mi jich stále zůstavají mraky, ale ty už znám... MOMENT! Teď jsem si na někoho vzpomněla, kdo potáhne. Tak. To bychom měli. Ale. Nějak jsem díky kamarádovi zjistila, že jakýkoliv můj komentář vidí i moji přátelé. Což mi přijde ne trochen, ale zu viel děsivé.

Smrtící krása

4. března 2012 v 15:39 | Metztli |  Erzählungen
Stála v obrovském sále. Sama. Nikde nikdo. Že sem neměla chodit jí došlo přesně ve chvíli, kdy se dveře zaklaply a nešly otevřít. Ale co. Nemůže to přece dlouho trvat a někdo ji tu najde. A než se dostane ven, pěkně se tu porozhlédne.
Samá zrcadla. Velká, malá, kulatá, hranatá, normální, zvětšovací, pokřivená… Vysela vedle sebe tak těsně, že zeď nebylo vidět. Nepokrývala jen zdi, ale i strop, zem a dokonce stála v prostoru.
Pomalu procházela kolem každého. Jenže lesklá krása ji brzy omrzela. Co víc. Nedělalo jí to dobře. Ke všemu zjistila, že pokud tu jsou nějaká okna, pak je nerozezná od zrcadel. A dveře…? Nenávratně ztracené v záplavě zrcadel.