Pokřivená realita

1. března 2012 v 17:28 | Metztli |  Erzählungen
Dějiny píší vítězové, napadlo mě, když jsem si s úsměvem přebírala diplom. A já dnes vyhrála. Sice je to takové malinkaté vítězstvíčko, ale pořád lepší než drátem do oka. Navíc takovej červenej diplom... nu, to nemá každý :) Obávat se budoucnosti nemusím, práce se vyvrbila v průběhu studia. Že si zahrávám s něčím temným, ano, to říká hodně lidí. Jenže co by byl život bez nějakého malinkého risku? A tak jsem s úsměvem přijala nový titul a chtěla žít. Se svým milovaným a se svou milovanou. Prací, samozřejmě.

Jak dlouho člověku trvá, než si všimne, že se děje něco divného? Mám soukromou teorii. Mozek si všimne hned, ale oči než to přijmou... Mně to trvalo pár dní. A nevšimla jsem si toho ani tak já, jako můj milovaný. Kdy jindy než u sexu. Jako obvykle, zvedl mě do náruče a nesl k zrcadlu. Je zvrácený. A já vlastně taky. Zakousla jsem se do jeho krku, když přidušeně vykřikl.
"Promiň," a v duchu si dala facku za přílišný stisk.
"Nejsi v zrcadle..." vydechl.
Otočila jsem se a opravdu. Několik vteřin jsem viděla jen jeho. Zmateně jsem se pohladila po ňadrech.
"Ale už tam zase jsem," ulevilo se mi.
"Nebylas..."
"Lásko.." zašeptala jsem a pevně stiskla jeho chloubu. Zasténal. Miláček se jen tak nevzdává, takže navzdory mým rtům proklatě nízko se snažil ještě protestovat. Přestal. Přesně ve chvíli, kdy mi vybuchl do pusy. A ani pak už neřekl ani bž. Díkybohu.

Ráno mě čekalo překvapení. Během líčení mi najednou zmizelo oko. Pravé.
"Doprdele," ulevila jsem si. Už teď jsem šla pozdě. To je přesně to poslední, co potřebuju.
"Stalo se něco, Lásko?"
Vřelo to ve mně. "Ne, nic, jen jsem lama s oběma rukama levýma nohama."
Když jsem se znovu podívala do zrcadla, pro změnu tam nebylo nic. Fajn. Vztekle jsem chňapla řasenku a rozhodla se, že to ponechám Osudu.

Jenže... večer ani ráno už se můj odraz neobjevil absolutně v žádné lesklé ploše. Zrcadly počínaje, přes vodu,sklenice a výlohou konče. Nejsem narcis, ale jsou chvíle, kdy bych opravdu ráda věděla, jak vypadám. Vztekle jsem zaklapla malé zrcátko a nakráčela do koupelny.
"Musíme si promluvit."
Podíval se na mě. "My dva? Spíš my dva s někým povolanějším."
Zavrčela jsem. "Dobře. S kým?"
Něžně mě pohladil. "Víš to moc dobře..."
"Nepůjdu k psychiatrovi!"
"Nikdo tě k němu neposílá. Mluvím o okultistech. A podobných."
Naštvaně jsem se dívala do země.
"Jaké symboly jsi rezebírala v poslední době?"
"Pentagram. Anch. Runy. "
"Pěkné. Kolik bohů jsi přitom znesvětila?"
Hystericky jsem se rozesmála. "Tak to nespočítám do konce života."
"Tak to zkrátíme a zajdeme do kostela."
Ne, už ne. Už nechci..."Už zase...?" najednou jsem byla krotká jako beránek. Jeden exorcismus jsem si už užila. A stačilo.
"Nevidíš se v zrcadle ani nikde jinde, zahráváš si se symbolikou jak tě napadne a vyvracíš jedno božstvo za druhým. Tak co myslíš, kam jít? Do nemocnice?"

Lehnout si. Nádech, výdech. Pouta na rukou i nohou. Vířící temnota... bolest.. nějaké cosi v mém těle... bolest... strašná bolest...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lucie Lucie | Web | 1. března 2012 v 18:10 | Reagovat

Moc dobrá povídka, čte se skoro sama :) nečekaná zápletka, alespoň pro mě, nebýt to tak nedůvěryhodné, věřila bych i že píšeš z vlastní zkušenosti :)

2 metztli metztli | Web | 2. března 2012 v 9:26 | Reagovat

[1]: až na to, že to není nereálné, děkuji :)

3 Lola Rose Lola Rose | Web | 6. března 2012 v 17:41 | Reagovat

nemás slov,užásný :-)

4 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 6. března 2012 v 20:00 | Reagovat

No, nereálné té určitě není :-) Ale jsem ráda, že se v zrcadle vidím, ačkoli to ne vždy je úplně pěkný pohled :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.