Vlčí tlapka III.

22. dubna 2012 v 12:07 | Metztli |  Vícekapitolové
Lidský život je plný křiku. Jak říká klasik- člověk se narodí a hned křičí. Ale ještě před vaším narozením můžeme najít křik. Respektive výkřik. Pokud si to tedy vaši rodiče aspoň trochu užívali. Rodiče nenarodivšího se záprtku si to rozhodně užívali a můj milovaný tvrdí, že křičím. Co já na to? Já na to, co já vím? Kdo má sakra myslet na to, že by se měl klidnit, že. Zvlášť, když ten orgasmus prožíváte i z pozice vašeho partnera. Neptejte se, jak to děláme, prostě to tak je. Nic víc, nic míň. Ale stojí to pak za to.
Zrovna jsem si takhle zakřičela. No to je ovšem věta jako kráva, ale to je nepodstatné. Přemýšlím, kdy ještě křičíme a co je to za významnou chvíli. Porod, jasně. Ale to je teprve přede mnou ve vzdálenosti necelých devíti měsíců. Orgasmus. Jo, ale to je právě za mnou ve vzdálenosti necelých… necelé hodiny. Taky když se hádáme. Což se stane opravdu výjimečně. Ale stát se to může, žeanojaksi. Kdy ještě… taky když.. když já jsem v kuchyni a Bax v pracovně, tak na sebe pořváváme. Anebo na ulici.
"Přijede mamka," ozvalo se z peřin. Vykřikla jsem zoufalstvím.

To bychom měli. Ne že bych s tchýní vycházela nějak špatně- nastávající tchýní- ale přece jen. Vždycky mám pocit, že zkoumá, jak se k jejímu drahému synovi chovám, jestli ho nenechám umřít hladem atp. Ne, je vážně milá. Ale nejsem nadšená, když dojede k nám. My u nich? Bez problému. Nenechá mě ani vkročit do kuchyně, protože přece ona je hostitelka.
Ano, jídlo je hlavní průser. Totiž. Ne že by byl Bax nějak extra vybíravej, ale jsou prostě jídla, která nepozře. Třeba zelí (paradoxně zelňačku zblajzne rychlostí světla). Buď jsem vážně výjimečná, nebo nevím, protože jsem si jeho oblíbená jídla (jídlo- rajská) a ta nenáviděná zapsala za uši a podle toho vařím. Vlčkova maminka na to trochu hází bobek. A pak se diví, že jsem si ho vykrmila. (ano, bože, děkuju, není vychrtlej.) Proč by taky měl být, že.
A teď mi tahle milá dáma přijede domů. Ve chvíli, kdy mám po celém domě roztahané papíry, knihy a jídlo. Neboli části rukopisu, části již hotové knihy a… jídlo. Totiž energii.
"Nemám uklizeno," povzdechla jsem si, "a ani se mi to nechce měnit. Kdy dojede?"
"Hmm…pojď ke mně," natáhl ruku. Seděla jsem u stolu nahá. Ve vzduchu visela zrada.
"Kdy že jsi říkal?"
"Neříkal," zavrčel a chtěl mě umlčet.
"Kdy?"
Ticho. Ooo, to je špatné. Dobře, jestli zítra ráno, všechno stihnu. No fajn, i kdyby dnes večer.
"Ve tři," pípl. Bylo jedenáct.
Když jsme se vítaly, blyštěl se dům od půdy po sklep. Pomáhal, jak taky jinak. Ne že by snad obvykle nepomáhal, ale. Dokonce jsem stihla udělat i kuře na pomerančích. Ano, ano, ano, ano. Jsem jednoduše božská. Poznámka: připomenout dnes v posteli a vyžádat si extra porci lízání.
"Tak jak se vy dva máte?" usmívala se, zatímco jí oči přejížděly místnost.
Sedla jsem do křesla a pohledem pobídla Vlčka.
"Skvěle, mami. Máme pro tebe novinku," zářil jak sluníčko.
"No konečně se dočkáme. Už jsme s tatínkem měli strach, že vnoučata nebudou."
Vlčkovi padla čelist, mě to moc nepřekvapilo. Moje mamka to poznala okamžitě a ještě mě posílala na gyndu.
"Teď už bych jen ráda věděla, kdy tedy přesně bude svatba."
Podívali jsme se na sebe.
"No, víš, my chtěli… v zimě. Na výročí…" hlas se mi vytratil.
"V zimě? V prosinci?"
Bože, stůj při mně a mém dítěti. Vlčka pro tentokrát obětuju.
"Ale to už budeš v osmém měsíci a to už bys měla být opatrná, Lauri."
Přikývla jsem. "Jenže v létě? Abych se v šatech upekla?"
"A co podzim?"
"No, nebo…" něco mě napadlo.
Oba se na mě podívali. Tuhle variantu jsme nezvažovali. Upřímně, počítali jsme nějak s tím, že se vezmeme, pojedem na půl roku pryč, a pak se podíváme na zoubek plození dětí.
"Nebo bychom se mohli vzít…až časem. Myslím… až by z toho něco mělo i malé."
Bax to pochopil špatně, podle toho smutného pohledu, který vrhl na palmu v rohu. Zajímalo by mě, jestli mu něco řekla…
"Ale to není špatný nápad. To už bys měla i kilečka dole, byla bys zase krásně hubená a miminko by skotačilo kolem váš. Co ty na to, Marku?"
Jediný přítomný muž mlčel a měl smutek v očích. Pomalu jsem vstala.
"Lásko?"
Cosi broukl.
"Miluju Tě a nejraději už bych byla jen Tvoje, ale trochu jsme to neuhlídali. A tím, že bychom to případně odložili, tím se nic nezmění. Budu Tě milovat pořád stejně," vzala jsem hlavu do dlaní a počkala si, než se na mě podívá.
"Neboli termín pořád nemáme," usmála jsem se pak.
"Vy jste opravdu povedený pár," zasmála se vrchní pozorovatelka. "A barvu už jste vybrali?"
Začala jsem se smát. "Taky ne."
"A nerozmysleli jste si to s tou bílou?"
"Ne, mami, nerozmysleli. A vypadá to na černou," konečně pookřál Bax.
"Panebože, jak na pohřbu," zavrtěla nad námi nechápavě hlavou a uzobla kousek masa. "Mmm, to je moc dobré," pochválila mě v zápětí. "Už se ani nedivím, že si tě Laura vykrmila, Marku."
Málem mi padla čelist. Cože? Co se to děje?
Před šestou už jsme mamince mávali z okna. A v osm se k sobě tulili v postýlce.
"Vevčičko?"
"Hm?" pospávala jsem mu v náručí. Tu dávku lízání navíc jsem dostala.
"A co kdybychom se vzali co nejdřív? A pak hned odjeli někam… někam?"
Pořád ho to trápilo.
"Takže malá svatba?"
"Proč ne, nemusíme zvát tetičky do stopadesátého kolena," políbil mě do vlasů. "Máme konec dubna. V červnu můžem být manželé…" hlas se vytratil. Oba jsme na chvíli zauvažovali nad tím slovem. Nad jeho dalekosáhlým významem.
"Dobře, ale když to nebudem stíhat, tak prostě nebudeme nic hrotit, ano?"
"Ano, Lásko," usmál se.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Prostě Helí Prostě Helí | Web | 22. dubna 2012 v 13:09 | Reagovat

Moooc hezký blog! Koukni ke mně a nezapomeň kukknout ke mně!

2 pavel pavel | Web | 22. dubna 2012 v 15:40 | Reagovat

Tulit se v postýlce je nejhezčí. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.