Červenec 2012

Jak vlček čičí okouzlil

31. července 2012 v 20:10 | Metztli |  Něžně svůdné
Bylo brzké ráno, patnáctý prosinec a já se nervózně klepala na nádraží. Každou chvíli se měl objevit. Věděla jsem, že je hooodně vysoký, věděla jsem, jak vypadá, ale stejně jsem se strašně bála. Tak moc mi na tom setkání záleželo. Až nebezpečně moc a já se bála, že to nevyjde. Na druhou stranu, když to opravdu nevyjde, skončila jsem s muži definitivně. Dala jsem tomu proradnému pokolení poslední šanci. Buď vlček, nebo nikdo.
Konečně jsem uslyšela hlášení. Jeho vlak přijel. Přešlápla jsem a zkontrolovala odjezd toho svého. Stihne to tak tak. A pak jsem ho konečně uviděla. Delší zvlněné vlasy, černý kabát, batůžek... zachovala jsem se jako idiot a otočila se k němu zády a začala se smát. Celou tu dobu jsem si za to nadávala. Cítila jsem jeho pohled a otočila se. Na hlavě jsem měla vlčí čepici a červenala jsem se.
"Vlčku," vydechla jsem a schoulila se mu do náruče. Nádherně voněl.
"Čičí," zašeptal a pevně mě svíral.

Kozy na titulku!

31. července 2012 v 16:46 | Metztli |  Myší maš
Upe super nejúžasňoučtější článek dnešní dne, MucQ!



P.S. Máme blbou koupelnu a malý zrcadlo a já jsem neschopná :D takže je tam pro zvýšení efektu IN a COOl i mobil.

Vaše ;)

10.kapitola

31. července 2012 v 15:46 | Metztli |  Elwin měla draka
"Blížíme se, budeme přistávat," informoval nás Drobek nadšeně a unaveně. Všichni jsme byli mrtví. Celý den v sedle, to není nic příjemného. Prohlížela jsem si krajinu a přemýšlela, co uvidím zítra večer. Ach jo.
Vé s Mimi byli dokonalý pár. Oba vysocí, tmavovlasí a usměvaví. Kolem nich spousta elfů, co se jim podobali víc než je zdrávo.
"Vítejte," usmála se Mimi.
"Slyšeli jsme, že máš nějaké prokletí, Elwin," bůh si mě se zájmem prohlížel a já měla chuť vrazit mu. Ne, jasně že ne, to jsem si ušila, víš? Jak uši, tak ocas. Chlupy mi po ksichtě rostou v takovéhle míře běžně.
"Ano, čarodějka mě proklela."
"Nu, uvidíme, co s tím naděláme. Ale teď na vás čeká večeře a poté už jen spánek. Ráno si o všem promluvíme, najdeme lék a vy nám pak pomůžete s bludištěm," Mimi se usmívala, jakoby před námi byla procházka růžovou zahradou.
Večeře na nás opravdu čekala, dokonce už v pokoji. Tentokrát jsem jako vzorná panička zkontrolovala Drobkovo ustájení, ale bylo to docela zbytečné. Měl dost jídla, teplo, vodu i pohodlí. Popřála jsem mu dobrou noc a spěchala za Baxem.
"Podívej, je tu i smetana a ryby. Ti dva myslí na všechno," usmíval se, no jeho oči promlouvaly jinak.
"Bojím se," špitla jsem a zavřela dveře. Bax seděl na obrovské posteli z tmavého dřeva a hladově koukal na tác s jídlem. Nesedla jsem si k němu, nemohla jsem. A to jsem k němu tak spěchala… Místo toho jsem si vylezla na okenní parapet a prohlížela si pokoj. Nábytek z třešňového dřeva, stoleček se dvěma křesly, skříň, postel. A dveře, které pravděpodobně vedly do koupelny. Výjimečně mě nelákala.


O holčičce a duchovi z kanálu

30. července 2012 v 21:00 | Metztli |  Erzählungen
Bylo nebylo, milé děti, kdesi v naší pěkné zemi zadlužené až do fantazie žila jedna holčička. Ta holčička měla nový pokojíček, protože se s maminkou přestěhovaly do nového bytu. A ten pokojíček, milé děti, byl veliký. Byla to největší místnost v bytě a malá holčička na něj byla náležitě pyšná. Už se těšila, až si pozve kamarádky a pochlubí se.
Jenže, co se nestalo. Jednoho dne ucítila v pokojíčky odporný puch. Seděla zrovna u stolu a kreslila si. Najednou, z ničeho nic, bez jakéhokoliv varování. Strašlivý zápach. Nakrčila nosánek a rychle otevřela všechna okna. Ale to nepomohlo. Zkusila je tedy zavřít, ale výsledek byl pořád stejný, možná ještě horší. Za chvíli se puch vytratil stejně nečekaně, jako se zjevil. Holčička ještě chvíli čuchala u stěn, jestli něco neucítí, ale když byl vzduch čistý, nechala toho a vrátila se k rozdělané práci.

9.kapitola

30. července 2012 v 16:14 | Metztli |  Elwin měla draka
Když jsem neochotně opustila krajinu snů, kde je všechno snadné a dokonalé, byla ještě tma. Bax se nade mnou skláněl a moc se neusmíval.
"Dobré ráno, Elwin."
"Ráno? Noc," vůbec se mi nechtělo vymotat se z teplého pláště. A už vůbec jsem nechtěla myslet na to, co všechno mě čeká.
"Elwin, máme málo času, chápeš?"
A sakra, to si vypadám stále líp a líp. Jen se na mě podíval.
"Uši?"
"Ocas."
Proboha. Kolem nohy se mi vinul kočičí ocas. Šedý. Hmmm…
"Máme ještě rybu?" zajímalo mě, když jsem se připojila k těm dvěma u ohně.
"Rybu? Jo… jasně… na," Bax byl trochu v šoku. No jo, nedivila jsem se. Včera jsem si kvůli vzhledu pořvala a v noci několikrát taky. Ale… věřím mu. Věřím, že naše láska tohle zvládne. Naivita věčná, co už. Raději jsem se pustila do ryby a pokoušela se umlčet hlasy v hlavě.
Po nechutně rychlé snídani, které by se snad ani nemělo říkat snídaně, je to pro ni urážka, jsme se sbalili a chystali se nasednout.
"Pevně se připoutejte, chci proletět průsmykem. A nerad bych vás sbíral na zemi," ani Drobek neměl dobrou náladu. Super, to bude dneska zase zábava.
"A nezatínat drápy," dodal.
Pche! Drápky ještě nemám. Ale to je jedno, protože jsem se asi zmenšila či co. Bax mě nakonec do sedla vyzvedl a připoutal mě k sobě. No, tak aspoň něco a usilovně jsem vymrkávala slzy. Bylo moc pěkné, že si o mě dělají starosti. Kdyby mi ale něco milýho řekli, cítila bych se líp. Snad příště. Jestli nějaké bude.
Drobek se do toho vrhl po hlavě. Doslova. Vzlétl prudce a zamířil do oblak. Brzy nám začala být zima, takže jsme se k sobě mačkali jak to jen šlo. Ale to drakovi nestačilo. Provedl odpornej obrat, takže jsme viseli hlavou dolů, křídly nás slisoval a vrhl se divoce dolů. Proletěl průsmykem jakoby nic, znovu se obrátil a svět se zdál být aspoň na moment v pořádku. Pak ten moment skončil.
"Lásko?"
"Hmmm?"
"Támhle je jakási stařena, co kdybychom jí pomohli? Taky budem jednou staří, když se zadaří, pravda. Marně se snaží rozdělat oheň."
"Kde?" zajímal se Bax.
"Támhle," ukázala jsem. "Copak ji nevidíš?"
"Ne! Drobku?"
"Jo, já ji vidím, ale ty bys neměla, do psí řitě!"
"A to proč jako?" Pak mi to došlo, byla moc daleko a moc malá. Sakra. Ačkoliv…
"Jestli líp vidím, není to změna k lepšímu?"

Angličtina světu vládne

29. července 2012 v 18:55 | Metztli |  Myší maš
Nějak nevím, jestli jsem na tohle vysazená proto, že onen germánský jazyk neovládám, nebo prostě proto, že se mi čeština líbí a považuju ji za opravdu úžasný jazyk. Každopádně anglické názvy článků, rubrik a nevím čeho všeho ještě mě čílí. Všímám si toho hlavně u témat týdne. Kolik z nich nese anglickou verzi měsíce, minulý týden nebo kdy u tématu mít svůj sen to byla až děsivé. Mám matný pocit, že se na tohle téma objevil článek na Srdci blogu... a ano, tady. Jen jsem ho prolítla, jak už jsem zmínila, anglicky neumím. Neumím hodně řečí, tedy minimum umím. Ale několika jsem prošla a jisté povědomí mám. Angličtina mi uniká. Proč?

8.kapitola

29. července 2012 v 16:11 | Metztli |  Elwin měla draka
Něco mokrého jsem měla na ksichtě. Ale fuj. Prudce jsem se posadila… a zase si lehla. Hlava se pokusila o atentát a sprostě vybuchla.
"Auuu," zasténala jsem tiše.
"Elwin, konečně." Bax.
"Usekni mi hlavu, děkuju," zamumlala jsem.
"Bolí?"
Odfrkla jsem si. "Ne, lechtá."
"Elwin…víš… je tu takový menší problém…"
Ach jo, jak Bax koktá… "Co se děje?"
"No, víš… krom toho, že jsi teda těhotná… což je skvělé…(ale řekl to natolik pohřebním hlasem že víc už to snad ani nešlo) tak… měníš se…"
"No páni, kdo by to byl čekal. Jo, lásko, to se v těhotenství stává, víš?"
"Měníš se v něco jiného," upřesnil.
Tentokrát jsem se opravdu posadila. "Jak jiného?"
Podal mi zrcadlo. Asi poprvé v životě jsem se do lesklé plochy podívala s nedočkavostí. A okamžitě ho odhodila. Proboha…
"Co to má být."
"Lásko, ničeho se neboj, přijdeme na to, jak tě uzdravit."
"Měním se v… v kočku?"
"No… jo…"
Přemýšlela jsem, co všechno mi Elisabeth řekla. Ale no tak, ona přece vyhrožovala, že jestli se nepřestanu plést do věcí, do kterých mi nic není, proměním se v to, na co si hraju. Ale já se do ničeho nepletla. Vznesla jsem námitku nahlas.
"Jseš si jistá? Nepomohla jsi nějak Paraně? Maličko?"
"Ne, jasně že… hmmmm."
"Takže?"

Holínky v Londýně

29. července 2012 v 9:00 | Metztli |  Myší maš
Nejsem sportovní fanoušek, všechno to hemžení a pocení se a funění je mi cizí. Ovšem zahájení olympiády jsem si nemohla nechat ujít. Málem ovšem nechala, protože jsemdo příchodu taťky z odpolední neměla tucha, v kolik ta paráda začne. Debil no. Potom jsem se ještě zdržela u mazance, totiž jeho konzumací. Ale potom už jsem rychle přepínala a knečně se mohla tetelit. Letní olympijské hry začaly.
Neviděla jsem tu parádu od začátku, ale to mi nijak dvakrát nevadilo. Přišlo mi to velkolepé. Vysoké tovární komíny. Děti ve svítících postýlkách a strašidla. Hudební exkurze. A samozřejmě pan Bean. 007 a královna, velmi vtipné (bez ironie, výjimečně). A pak se konečně ukázali sportovci. Původně jsem chtěla vydržet do zapálení ohně, ale při přesdtavě abecedy a těch národů... jsem se vzdala a koukala jen chvíli.

Ve svitu úplňku

28. července 2012 v 19:20 | Metztli |  Erzählungen
Stačil mi jediný pohled na muže u okna abych věděla, že mě čekal. Nebylo divu. Jeho společníci zemřeli během předchozích úplňků. Musel vědět, že po něm půjdu. A teď se dokonce usmál. Svit měsíce pokryl krajinu za oknem stříbrným prachem. Dovedla jsem si představit, jak by se vyjímala krvavá skvrna. Venku ovšem. Znovu jsem obdivně přelétla očima po pokoji. Stěny mizely za vysokými policemi z černého dřeva. Jedna vedle druhé, vyrovnané hřbety knih, šeptaly si svá tajemství. V polovině zdi krb, plápolající oheň. Pohodlné křeslo potažené vínově rudým plyšem, stolek s karafou vína. Červeného. A nakonec vysoký hebký koberec. Moje kroky sice ztlumil, přesto jsem staršího pána nepřekvapila.
"Konečně tě poznávám, smrtící," lehce se usmívala a ani se nenamáhal skrýt překvapení- jsem žena.

7.kapitola

28. července 2012 v 17:01 | Metztli |  Elwin měla draka
"Hmm?"
"Něco nás sleduje, víš to?"
"Jo, vím. Je to člověk, nebo alespoň byl. Myslím, že nám neublíží. Ale rozhodně nebude vypadat pěkně. Neboj se, hlídám nás," políbil mě do vlasů a vedl hlouběji.
Že to zvládal Bax bylo skvělé. Za to mně začínalo z toho stínu brzo hrabat. Cukala jsem sebou při každém zapraskání. Měla jsem nervy na pochodu a vážně netušila, jak dlouho to ještě snesu. Jednou jsem ho dokonce zahlédla a od toho okamžiku jsem se bála rozhlížet. Viděla jsem tvář. Zvrásněnou, znetvořenou. Děsivou. Tvor nás sledoval ubíjejícím tempem. Občas byl za námi, jindy se mihl kolem nás. Pak jsem zase měla pocit, že bloudí pár kroků před námi. Možná nás měl vést, ale rozhodně mě děsil. Bax vypadal klidně. Ale moje nervy byly napnuté na nejvyšší možnou mez. Už dlouho to nevydržím.
"Nemůžu, už to dál nesnesu," zasténala jsem zoufale a po tvářích se mi skoulela slza. "Bojím se, Baxi, šíleně se bojím. Každý krok mě stojí děsivou námahu. Nemůžu dál. Už ne. Lásko, prosím…" svezla jsem se podél stromu do jehličí a zoufale brečela. Nebylo to ode mě fér. Ale nemohla jsem jinak. Jednoduše to nešlo. A jakoby toho nebylo málo, zpoza stromu, o který jsem byla opřená, vystrčil se pařát a chňapl mě za ruku.
"Uáááá!!!" strašlivě jsem se lekla. Ruka byla kostnatá, zkroucená a špinavá. Cítila jsem, jak se mi nehty prodraly do kůže.