Deníček Boží

1. února 2013 v 15:06 | Metztli |  Hochschule
Pár slov na úvod se vzhledem k názvu velmi hodí: jde o seminárku do předmětu Plurimetodologická analýza biblického textu. Zadání znělo vzít si biblický příběh a přepsat ho podle sebe. Takže, v následujících řádcích se nesnažím dělat si legraci z žádného náboženství, ani z Bible a už vůbec ne z víry. Víra je dar. Toliko k obhajobě.
Přeji příjemné počtení :)

DENÍČEK BOŽÍ

Drahá kamenná desko,
Připadám si velmi opuštěný. Věčnost je všude kolem a zábava žádná. Co s tím? Upřímně, nevím. Ale já na něco přijdu, protože jinak se asi zblázním. Uvaž sama. Vesmír je nekonečný, miliardy hvězd, občas nějaká kometa. Slunce si vesele září, možná ne vesele, ale rozhodně vytrvale. S kým si mám povídat? A i tebe, drahá desko, jsem musel získat s nasazením vlastního…hmm…života. Ale kam tě jen uschovám? Nemůžu tě tu nechat volně poletovat. Gravitace je velmi záludná.


Den první
Desko,
Jsem velmi šťastný. Započal jsem veliké dílo a něco mi říká, že význam bude nedozírný. Konečně jsem se zabavil. Ach, desko, kdybys to jen mohla vidět. Nemůžeš, já vím. Ale raději ti všechno povyprávím a zaznamenám tak svůj čin.
Plachtil jsem si prostorem, lehce znuděn, když tu můj pohled upoutala nebeská tělesa. Planety. Prohlížel jsem si je, jednu vedle druhé a můj původní záměr byl úplně jiný. Ale pak jsem si povšiml, že mezi některými je značná prodleva. Tedy posunul jsem je blíž k sobě. No to jsem snad ani neměl dělat. Nejdříve tě poučuju o gravitaci a sám na ni zapomenu. Málem jsem je zničil.
Pak mě ale napadlo, stvořit si planetu vlastní. Rozumíš? Nějaký odkaz mé existence. Nemusím tu být věčně. Jeden nikdy neví. Já sice vím, ale… Nu, zkrátím to. Pustil jsem se do díla. Vzal jsem…drahá desko? Nečetl si tě už někdo? Víš, samozřejmě později, až bude mé dílo hotové, dám tě k dispozici ostatním bohům, ale teď na to ještě není vhodný čas. Tedy, výrobní proces doplním později.
Nu a stvořil jsem planetu. Není úplně kulatá, ale víš, koule- to je dokonalý tvar. A dokonalý jsem tu jen
já. Proto je má planeta trochu šišatější. Ale to ničemu nevadí. Dílo, jeho základ, byl hotov. Malou chvíli jsem přemýšlel, kam ji vložím, šištičku moji. A taky- byla temná. Rozhodl jsem se tedy vyzkoušet něco dalšího. Odkašlal jsem si a mocným hlasem pronesl: "Budiž světlo!"
Neuvěříš, desko, co se stalo! Ono opravdu bylo světlo. Sám jsem z toho ještě mírně překvapen. Ale jest pravda, že mi už ve škole říkali, že se ve mně skrývá velký potenciál.
Moje planeta tedy zářila světlem. Upřímně řečeno, moc se mi to líbilo, takže jsem se nějakou dobu jen kochal. Pak přišel další nápad a pojmenoval jsem světlo "dnem". Ale protože sám nemám rád ty věčně vlezlé paprsky Slunce, povolal jsem zpět trochu temnoty a tu nazval "nocí". Budou se střídat, rozumíš?
A to byl můj první pracovní den. Jsem tak šťastný.

Den druhý
Ach desko!
Dnes jsem tolik netvořil. Především jsem si prohlížel Svou planetu a přemýšlel nad plány do budoucna. Nu a tak Mě napadlo vytvořit prostor. Pro budoucí výtvory, rozumíš. Tak jsem si znovu odkašlal a mocně zahřměl: "Buď klenba uprostřed vod a odděluj vody od vod!"
Tím Mi vznikl prostor na povrchu. Je tam sice hodně vody, ale to nevadí, jen si musím promyslet, co s tím. Každopádně, oblohu jsem nazval "nebem".
A zbytek dne už jsem nic nedělal. Ale především, což je velmi namáhavé, musím Svůj výtvor schovávat. Pochop, ostatní vládci by mohli po mé planetě zatoužit. Je to sice náročné, ale mám radost.
A teď, drahá kamenná desko, musím pryč. Do jiné galaxie. Zase je po století schůze. Jsem velmi zvědav, s čím přijdou.

Den třetí
Včerejší sezení bylo zcela nesmyslné. Bohové se opět hašteří o nový kousek vesmíru. Jakoby měli toho prostoru málo. Zatím nikoho nenapadlo stvořit si planetu, ale musím být stále ostražitý.
Abych se uklidnil, věnoval jsem se celý den své planetě. Včera jsem si stvořil prostor pro tvoření a dnes jsem ho patřičně zaplnil. Má věrná desko, ani si nedovedeš představit tu nádheru. Ohromil jsem sám sebe. Ještě včera zářila má šištička modrou barvou, díky vodám, které ji pokrývaly. Ale dnes…
Vznášel jsem se nad modravou nádherou a rozjímal. Co kdybych vodu přesunul? Ne všechno, už pro ten nádherný efekt. Ale vytvořit i plochy bez ní. "Nahromaďte se vody pod nebem a ukaž se souš!"
Voda začala pěnit a pozvolna stoupat. Jako obrovská vlna se valila po planetě a zanechávala za sebou souš. Když burácení ustalo, byla část plochy pokryta vodou a část suchá, zlatavá pískem. Vody jsem nazval "mořem" a souš "zemí".
Kontrast zlaté s modrou byl nádherný, ale já tvořil dál: "Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, a ovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!" Z půdy vyrašily zelené výhonky. Bylo to kouzelné představení. Některé výhonky povyrostly jen lehce a na jejich vrcholcích zazářily květy rozmanitých barev. Jiné vyrostly do výšky, zesílily a rozrostly se v mohutné stromy. Poletoval jsem nad zemí a sledoval, jak se každá část suché země zaplňuje. Nádhera, opravdu nádhera.
Ale jistě chápeš, má věrná desko, že už jsem nic víc udělat nestihl. Byl večer a já z toho všeho mám báječný pocit. Opravdu, myslím, že mé dílo bude veliké. Vlastně už je, ale stejně. Cítím, že to největší se teprve blíží.

Den čtvrtý
Milá desko,
Dnes jsem se rozhodl, že do svého projektu zapojím i Slunce. Přemýšlel jsem nad tím už pár dní, ale pořád jsem si nebyl jistý. Až dnes jsem na to přišel. Vložil jsem svou šištičku mezi další planety a natočil ji a umístil tak, aby na ni dopadaly sluneční paprsky. Trochu jsem do planetky šťouchl a ona se začala točit. Tím jsem docílil velice zajímavého efektu, rozumíš. Sluneční paprsky nedopadají pořád jen na jednu její polovinu, ale zvolna postupují po její celé ploše. Pak jsem pronesl: "Buďte světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci! Budou na znamení časů, dnů a let. Ta světla ať jsou na nebeské klenbě, aby svítila nad zemí." Slunce jsem tedy ustanovil vládcem dne. A aby i v noci bylo na zemi trochu světla, vytvořil jsem z poletujících kousků menší kouli a nechal ji, aby se připojila k mé planetě. Na tu malou šedou kouličku dopadají paprsky slunce a odráží se od ní. Planetka tak září. Zajímavé, že? Sám jsem překvapený, kde všude mohu konečně využít vědomosti ze školy. Nikdy bych tomu snad ani nevěřil. A nakonec jsem tu malou planetku pojmenoval "Měsíc".
Nevím, drahá desko, ale říkal jsem ti už, jak moc mám rád hvězdy? Tedy, vzal jsem hrst hvězd a rozsypal je po nebi kolem planety. Vypadá to velmi efektně, někde dokonce připomínají nějaké tvary. Možná je časem ještě trochu pozměním. A také spolu s Měsícem svítí na zem v noci. Jejich záře je tak jemná a velmi romantická.
Všímáš si, desko, že některé dny udělám více věcí a jiné méně? Nu, musím trochu odpočívat, víš? Ale především přemýšlet. Chce to promyslet každičký krok.

Den pátý
Ach desko!
Mám za sebou veliký den! Dnes jsem zaplnil nebe a vodu. Ale neuvěříš čím- živými tvory! Ano, slyšíš dobře. Jsem z toho ještě celý nervózní. Představ si to. Připlul jsem k zemi a dívám se tak na ni. Dílo rozhodně hodné obdivu. A pak mě to napadlo!
"Hemžete se vody živočišnou havětí a létavci létejte nad zemí pod nebeskou klenbou!"
Začaly se dít věci. Připlachtil jsem k mořím, abych lépe viděl. A ve vodě se míhaly tmavé stíny. Tvorové byli dlouzí, pokrytí podivnou kůží. Poulili na mě své ploché oči, hemžili se sem a tam. Nazval jsem je "rybami". Viděl jsem, kolik jejich druhů vzniklo. Okouzlen jsem je pozoroval. Když tu najednou z nebe cosi slétlo, zanořilo se to do vody a vylétlo s rybou v zobanu. Byl to létavec, kterému jsem svěřil nebeský prostor. Zvedl jsem k modravé báni svůj zrak. Poletovalo tam mnoho opeřenců, kroužili, štěbetali a krmili se. Různě velcí, všelijak barevní. Povím ti, desko, kdybych věděl, že něco takového dokážu, začal bych s tím mnohem dříve. Ale jeden nikdy neví, i když jsem ten jeden já.
Pak, protože jsem měl radost, jsem k nim promluvil: "Ploďte a množte se a naplňte vody v mořích. Létavci nechť se rozmnoží na zemi."
A teď jsem zase tu. Tak. Opravdu, mám ze sebe radost. No řekni, kdo z nich něco takového dokázal? Jen se hašteří a nic jiného neumí. Zato já, já jsem se ukázal. Tak. A už vím, co zkusím zítra, desko. Nemůžu se toho dočkat.


Den šestý
No, desko, dnes je mé dílo hotové. Jsem asi tím nejšťastnějším tvůrcem ve všech galaxiích. Až uslyšíš, co jsem dnes všechno dokázal, pochopíš jistě sama.
Sledoval jsem dlouho svou planetu. Rostliny, které se rozmnožují semeny. Které dodaly mé planetě zelenavý nádech. Vodu plnou roztodivných ryb. Nebe s jeho ptactvem. A pak jsem znovu pohlédl na souš. Ano, souš ještě nebyla plná života. "Vydej země rozmanité druhy živočichů, dobytek, plazy a rozmanité druhy zemské zvěře!" A stejně jako předchozího dne jsem i dnes sledoval, co se bude dít. Mezi vzrostlými bylinami a stromy se to začalo hemžit podivnými tvory. Chlupatí, slizcí, malí, velcí, s parožím i bez něj. Proháněli se po zemi.
Ale ani jeden z těch tvorů nebyl tvorem, kterému bych zemi mohl zanechat. Pro kterého by bylo vládnutí potěšením. A tak jsem se odhodlal k poslednímu velkému činu.
"Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi."
Stvořil jsem člověka, má naslouchající desko. Stvořil jsem ho, aby ovládl zemi a s rozumem jí panoval. Aby byl mým obrazem a nesl v sobě moudrost. Ach, mám z toho takový radostný pocit. A protože vím, jak je nepříjemné být osamocen, stvořil jsem dva. Muže a ženu. Dva lidské tvory. Nechtěl jsem, aby byli nějak zmatení nebo nejistí, proto jsem k nim promluvil: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se na zemi hýbe.
Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm. Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu."

Ano, desko, mé dílo je u konce. Zítřejší den zasvětím odpočinku. A doufám, že teď už se budu moci jen dívat na svou planetu, jak vzkvétá a roste. Později dám lidu nějaké zákony, protože musí vědět, jak se mají chovat. Mimochodem, asi jim ty zákony předám na kamenné desce. Osvědčila ses mi. Zatím tě uschovám a až nadejde ten správný čas, předám tě dál. Aby o mém díle byly záznamy i z okamžiku, kdy jsem ho tvořil.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 es ef es ef | Web | 1. února 2013 v 15:27 | Reagovat

Velmi zajímavé :)

2 Alfa vlčica Alfa vlčica | Web | 1. února 2013 v 16:21 | Reagovat

Dobre sa to čítalo a kebyže si mám vybrať tému aj ja, tiež by som si asi vybrala stvorenie. Páči sa mi nápad s tou kamennou doskou  :) I keď mi to trochu pripomenulo desatoro :-D

3 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 1. února 2013 v 17:04 | Reagovat

Velmi zaujimave.

4 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 1. února 2013 v 18:00 | Reagovat

Zajímavý pohled na věc :-) především sám Všemohoucí Bůh, zdá se mi trošku narcistní... :D Ale kdoví, třeba takový opravdu je (byl).. :D

5 metztli metztli | E-mail | Web | 1. února 2013 v 18:58 | Reagovat

všem vám moc děkuju za komentáře :) podobnost s Desaterem byla úmyslná ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.