Milovaný vlku,...

15. února 2013 v 23:15 | Metztli |  Milý vlku,...
dnes je 15. a já se nemůžu ubránit vzpomínkám. Na Tebe. Na nás. Na to neskutečné štěstí, kterého jsem byla před rokem a vlastně i před dvěma měsíci plná. Na ten pocit. Nic víc mi nezbylo. Jen vzpomínky, které si hýčkám jak žářící démanty. Vzpomínky, které vedou dál, do rozbolavělých ran na duši a nově i na těle. Je to někdy zajímavé, jak fyzická bolest...

Chybíš mi. Nejsou pro to asi jiná slova. Postrádám Tě každou minutu svojí existence. Jsem jako feťák, co nenávidí odvykací kúru a pro svou drogu by udělal cokoliv. Dneska jsem přemýšlela nad tím, jaké by to bylo skočit pod vlak. Anebo z jedoucího vlaku vyskočit. Zabilo by to? Bolelo by to? Nevím. Ale někdy mě to láká. Je to jak čtvereček čokolády, co se zvolna rozplývá na jazyku a Ty najednou zjistíš, že už zůstala jen vzpomínka na chuť. A strašně moc to chceš ochutnat znova. Ale nakonec zůstaneš stát.
Milovala jsem každý patnáctý den v měsíci. Teď je nenávidím. Proklínám se za každý krok, který jsem udělala. Vidím chyby všude. Vidím je i tam, kde to bylo dokonalé. Nemůžu zapomenout. Od včera, kdy už jsem snad zdravá, spím zase zamotaná do palestiny. Vzpomínky jsou jediné poklady, které mám. Díky Tobě jsem zažila něco neočekávaného. Něco tak neskutečně dokonalého. Nechci to znovu. Chci Tebe. Ne jiného, ne nové hledání a zkoušení. Tebe. A když ne? Tak raději nic.
Nevím o Tobě ani ťuk už 15 dní. Bože, je to děsivé. Svým způsobem jsi mi tím pomohl. Ale nic to nemění na faktu, že Tě miluju. Stále. A velmi zoufale a intenzivně. Dnes jsem cestou na doučování zjistila, že pokáceli ten strom, o který ses málem přizabil. Bylo to, jakoby někdo podupal něco krásného. A přitom to je jen obyčejný strom.
Jsem prázdná, v'ku. Funguju, protože se to očekává. Ale už se neusmívám. Postupně mi smích zmizel z obličeje. Nejsem celá. Kus mě, velmi velký a významný kus, je pryč. Asi nenávratně. Včera jsem byla hodně na dně, i kvůli tomu, že se mi o Tobě stále zdá. To mi nevadí, nenávidím probuzení. A ten kus, co mi chybí, jsi Ty. Tvá láska. Nemůžu zapomenout, víš? Dokud Tě budu milovat, nezapomenu a nepřestanu čekat a doufat. Nechci tvrdit, že Tě budu milovat až do své smrti. Záleží na tom, kdy nastane. Ale pořád jsi v mém srdci, mém těle, mé duši. Ve mně.

Miluju Tě :*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 silentday silentday | Web | 15. února 2013 v 23:26 | Reagovat

Ty tak úžasně píšeš... Já nemám slov... :)

2 Teeda Teeda | Web | 15. února 2013 v 23:27 | Reagovat

Je to jen vlčí mlha.. ona se dřív nebo později rozplyne.. trpělivost..

3 K. K. | Web | 15. února 2013 v 23:28 | Reagovat

Já jen nevím, jestli by tohle měl číst každý. Je to hodně osobní. Možná by si to měl přečíst jen on. A třeba by potom změnil názor - a nebo taky ne. To už je ale jeho rozhodnutí.

4 Aailyyn Aailyyn | Web | 16. února 2013 v 0:05 | Reagovat

[3]: Myslím, že on už se prostě rozhodl. Tohle pomůže. Dostat to ze sebe. Alespoň částečně.

5 Jan Stanislav Jan Stanislav | Web | 16. února 2013 v 3:54 | Reagovat

jako bych na chvili zapomnel cim jsem si az sem prosel :)

6 Geheimnis Geheimnis | E-mail | Web | 16. února 2013 v 10:38 | Reagovat

[3]: Píše to sem, protože adresát to číst nechce... A já sama také dobře vím, jak moc pomáhá se vypsat z té bolesti a úzkosti... O to víc, když si to nakonec svého adresáta najde, i když ne toho prvoplánového.. :-)

7 metztli metztli | E-mail | Web | 16. února 2013 v 16:12 | Reagovat

[3]: adresát, můj milovaný bohužel bývalý přítel tohle číst nechce. A já to v sobě nedokážu držet, protože jsem z toho zoufalá. Ano, rozhodl se, mou omluvu přijal a odpustil mi. Každopádně to nic nemění na tom, že ho stále miluju...

8 Succuba Succuba | Web | 17. února 2013 v 20:12 | Reagovat

Vím že to bolí. Taky jsem to zažila. Cítila jsem přesně to, co tu popisuješ. Nezmizelo to. Ne úplně, ale je to slabé, v pozadí a nebrání mi to v normálním životě a radosti z něj. Trpělivost. (My jsme se dali znovu dohromady. Bylo to krásné a pak to najednou zkončilo, z ničeho nic a rozešli jsme se. Tu noc jsem brečela tak nahlas, že to museli slyšet i lidi přes ulici. Mamka mi dala prášek na uklidněnou, protože kvůli mě nemohli spát a to byli přes několik tlustých zdí. Pak jsem tvrdě usnula. A ráno to už bylo slabé. Napsala jsem pár básniček a dala mu definitivní zbohem. Chybí mi, ale zpátky bych ho už nechtěla.) držím palce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.