Blízko, však vzdálená

6. března 2013 v 23:45 | Metztli |  Milý vlku,...
Tak přesně takhle jsem si dnes připadla, milovaný vlku. Ano, dnes jsem dojela za Haničkou, skoro po roce.

Poprvé jsem se projela LEEm a opravdu to byla jízda. Vlak ani nepůsobí jako vlak, narozdíl od rachotících rychlíků je tichý, ale především přesný. Jak stojí v propagačním materiálu- švýcarská kvalita za české ceny. Průvodčí, pokud se jim tak dá říkat, jsou milí a ochotní, jaká změna oproti ČD. A jak jsem chtěla číst Hexenhammer na zítřek, tak jsem jen seděla a kochala se a přemýšlela. Chvíli o Tobě, chvíli o Hani. Čím víc jsem Ti byla blíž, tím víc to bolelo....


Vzhledem k tomu, že jsem ráno zlomila lžíci na obouvání bot, tak byl počáteční plán jasný. Po dlouhém objetí cesta do Futura. Cestou jsme si předaly dárky a Hani mi dala i Černý řád... děkuju... víš, přemýšlela jsem, že bych Ti vrátila palestinu...ale to bych ji jednak musela vyprat (což není kámen úrazu, narozdíl od toho, že) a navíc se vzdala něčeho Tvého... promiň, nedokázala jsem to... No a taky jsem ráno přemýšlela nad tím, že Ti přes Haničku předám dárky, co mi doma leží. Už jsou s věnováním a to, jak na ně neustále koukám, mě maličko likviduje. Faktem je, že jsem to neudělala ne proto, že bych Ti je dát nechtěla, ale proto, že je mi jasné, že bych tím zatěžovala Haničku a Ty by sis je asi nevzal...

Lžíci jsem sehnala, sice ne přesně tu, kterou jsme měli, ale tak to už je šumák. Hani nás pak dovedla do parku, vyplacatily jsme se na lavičku a povídaly si. Jakmile se řeč stočila na Tebe a já zavzpomínala, Hanička jen tak dodala, že jsme kousek od vaší školy. To vedlo k mému zvýšenému tlaku a nervóznímu analyzování každého šustnutí. Naděje i děs, že bys to mohl být Ty.

Kolem oběda znovu do Futura, hledaly jsme DM, docela dlouho a trochu marně. Však víš, jak je to s mým orientačním smyslem. Nakonec ale mise splněna. Sice jsem si nic nekoupila, ale... :D a protože v jednu otevřeli stánek s "bubble tea", tak jsem Hani pozvala. Stejně jako já v pondělí byla nadšená praskajícími kuličkami. Jak jinak, střídavě jsme vykládaly o vás, tedy Tobě a Dankovi. Opět, Hani pak jen dodala, že by nebylo asi moc vhodné jít na zastávku mezi 13:15-13:45, protože končíte. Sevřela mě nezvladatelná touha rozběhnout se tam a doufat, že Tě uvidím. A děsit se toho. Protože kdybys mě neviděl, tak sice dobré, na druhou by mě to mrzelo. A kdyby sis mě všiml? Bála bych se toho, co uvidím ve Tvých očích. Vztek? Znechucení? Koneckonců, ani já sama nevím, jak bych reagovala na to, že bych Tě po 3 měsících viděla. Jo, dnes je 6. ... Ale nic z toho se nestalo, jen v mých představách se odehrávaly různé scénáře...

Dobrá čajovna je vážně dobrá. Vlastně víc než dobrá. Oproti těm dvěma u nás teda vážně brutální rozdíl. A vlastně, nádhera tak jako tak. Daly jsme si "Čaj, Čaje, Čaj". Moc dobré, fakt že jo.
Samozřejmě jsem pořád myslela na to, že jsem v místech, kam chodíš i Ty. Faktem je, že s Hani to na mě nepadalo tolik, jako když jsem jela do Olo. To jsem si vzala Černý řád, myslela na to, že ses těch stránek dotýkal... a pak na mě vykoukl mezi stránkami 334 a 335 zelený lísteček. V první chvíli jsem zadoufala, že to bude vzkaz, no vyklubala se z toho "jen" záložka. A vlastně, kdoví, asi bych měla být ráda, že lísteček byl prázdný.

Celý den utekl jako voda. Až moc rychle. Neukázala jsem se u Tvých dvěří, o nic se nepokusila... jako bych to ani nebyla já. Faktem je, že jsem Tě nechtěla otrávit víc, než můžeš být. A pořád doufám, že jednou budeme moci býti znovu přátelé. No, to je velmi kulantní prohlášení a já se k němu výjimečně nebudu víc vyjadřovat.

Obligátní věta: chybíš mi. Přes den už dokážu normálně fungovat, ale noci jsou nekonečné a kruté. ALe o tom zase jindy...
Mimochodem, vyděsily mě Haniččiny jizvy. Jo, už jsem je viděla, ale asi jsem zapomněla, jak moc...Je jich tolik, ach bože :( hrozně ráda bych jí pomohla, kdyby bylo jak. Docela solidně začínám nesnášet Dana...

No, dnes jsem se vážně rozepsala. Jednak proto, že jsem už dlouho nepsala a taky pro spoustu zážitků..a to píšu někomu, kdo to ani nečte... jsem idiot...

Miluju Tě, Baxi :*
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Stranger_in_darkness Stranger_in_darkness | Web | 7. března 2013 v 0:33 | Reagovat

psat nekomu, kdo to necte je asi udel vsech, co pisou proto, aby to nekdo cetl ... je to past z pismen a slov ...

2 King Rucola King Rucola | E-mail | Web | 7. března 2013 v 3:31 | Reagovat

To je text viac pre Eingeweihten, skoro som napisal pre Eidgenossen. Ty uz potrebujes celu vlciu svorku, ktora by ta dobre prekusala, inac sa z toho asi nedostanes. ;-)

3 metztli metztli | E-mail | Web | 7. března 2013 v 22:13 | Reagovat

[1]:no, dneska jsem nad tím vážně dumala, proč to dělám. A zjistila jsem, že je sice super vést si papírový deník, ale tam není reakce. Kdežto tady se ještě občas někdo obětuje a napíše komentář. A to je přesně to, co potřebuju. Vypsat se z toho všeho a když bude reakce okolí, bude to super.

4 Mr. S Mr. S | 10. března 2013 v 22:27 | Reagovat

Nepřijde mi zrovna priliz dospělé být v "euforii" z rozchodu tři měsíce... Na jednu stranu to může být těžké, na stranu druhou je to naprostá banalita. Stačí se nad tím jen hlouběji zamyslet a nastavit si cíl... "Znásilnění" svého mozku je těžké, nikoliv však nemožné a je jen na cloveku samotném, jak si to udělá a co si z daně věci vezme... Avšak život jde dál a člověk se musí zaobirat budoucnosti, nikoliv minulosti...

5 metztli metztli | E-mail | Web | 11. března 2013 v 18:47 | Reagovat

[4]:ještě to nejsou tři měsíce, to je první věc :) druhá, netvrdím o sobě, že moje chování odpovídá věku... :)
a víš, pro každého je banalita něco jiného. Někdo se zhroutí z neudělané zkoušky, jiný to přejde v pohodě... takže tohle je velmi individuální.
Ano, minulost je minulostí a nezměním ji, bohužel, ale jít dál... řekněme, že pro mě tohle není banalita a je to pro mě velmi těžké...

6 Mr. S Mr. S | 12. března 2013 v 22:32 | Reagovat

To jde vidět, no ono každému, dle jeho zásluh. Pakliže něco takříkajíc zkurví, musí počítat s následky a také s následným vypořádáním se s nimi.

7 metztli metztli | E-mail | Web | 13. března 2013 v 9:21 | Reagovat

[6]: no, to máš pravdu. Ale jak už jsem psala v jiných článcích, vím, že tohle je čistě moje chyba, o to víc mě to ničí a nesnášim se za to...

8 Mr. S Mr. S | 13. března 2013 v 11:51 | Reagovat

Dám ti radu, chceš? Všechno je obchod a čím více budeš dávat někomu najevo, že ho potřebuješ, tím víc na tebe bude srat... Paradox, že?

9 metztli metztli | E-mail | Web | 13. března 2013 v 18:38 | Reagovat

[8]: jo, ale to je normální, život je jeden velkej paradox... ale, víš... nevím, jestli mi tvá rada pomůže... každopádně, zkusit se má všechno...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.